Pozor na odpovědnost za porušení pravidel ve sportu

V minulém týdnu vzbudilo na některých horolezeckých a lezeckých stránkách rozruch usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 6 Tdo 425/2019.

Tímto usnesením odmítl Nejvyšší soud dovolání horolezce proti rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byl tento horolezec uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost na náhradě škody zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR částku 120.890 Kč.

Na celém případu je mimo jiné podstatné, že Nejvyšší soud při svém hodnocení vyšel taktéž z metodiky Českého horolezeckého svazu, která nemá povahu obecně závazného předpisu. Nejvyšší soud pak dovodil, že horolezci by se, při výkonu jejich činnosti měli metodikou Českého horolezeckého svazu řídit.

Toto pak Nejvyšší soud nepovažoval za neočekávané, jelikož již ve své předchozí judikatuře shledal závaznými pro lyžaře na sjezdové trati pravidla chování vydaná Mezinárodní lyžařskou federací (FIS), která taktéž neměla podobu obecně závazného právního předpisu.

JAK K UBLÍŽENÍ NA ZDRAVÍ DOŠLO?

Odsouzený horolezec se měl těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti dopustit tím, že „dne 28. 06. 2016 v době okolo 20:20 hodin v XY na XY, a to na skalní cestě zvané J. M.? poblíž ulice XY při spouštění poškozeného R. K., nar. XY, z předskalí, tedy z výšky asi 10 metrů nad zemí, ačkoli si mohl být jako zkušený lezec vědom veškerých možných důsledků svého nedbalého postupu, nezajistil dostatečně volný konec lana zejména tím, že na jeho konci neudělal uzel, aby lano neproklouzlo jisticí pomůcku grigri, a při spouštění poškozeného nekontroloval vedle samotného průběhu spouštění poškozeného i volný konec lana, zejména kolik lana ještě zbývá, aby předešel proklouznutí příliš krátkého lana jisticí pomůckou, což se skutečně stalo a zapříčinilo pád poškozeného z výšky asi 7 metrů na zem, v důsledku čehož poškozený utrpěl tříštivou zlomeninu pravé holenní kosti, tříštivou zlomeninu levé patní kosti a kompresivní zlomeninu 1. a 2. bederního obratle s dobou léčení do 07. 11. 2016, z hlediska soudně lékařského posouzené jako delší dobu trvající vážná porucha zdraví, tedy těžká újma na zdraví.“

Odsouzený horolezec se mimo jiné bránil tím, „že lano bylo pro slanění dostatečně dlouhé, avšak ke zkrácení došlo v momentě, kdy se poškozený R. K. navázal v řádech několika metrů od konce lana, nikoliv mezi desíti a dvaceti centimetry podle metodiky Českého horolezeckého svazu, proto nestačilo ke slanění. K tomu dodal, že zmíněná metodika není závazná a má charakter doporučení, přičemž v horolezecké komunitě není ani plošně dodržováno. On sám přitom předpokládal, že délka lana bude pro slanění poškozeného dostatečná, tak jak tomu bylo i při slanění jeho samotného. Před zahájením slaňování poškozeného nemohl vědět, že se poškozený nenavázal až na konec lana. Neuvázání uzlu na konci lana tak nebylo možno s ohledem na veškeré skutečnosti a nevhodné podmínky pro slaňování klasifikovat jako porušení povinnosti obviněného v rozporu s pravidly lezení. Uvázal-li by se tedy poškozený ve správné délce lana, nemělo by pravděpodobně neuvázání uzle na konci lana na straně obviněného žádný význam. Dále doplnil, že soudy nezohlednily další okolnosti pádu poškozeného, zejména to, že v době slaňování se již rozpršelo a blížila se bouřka, přičemž lezení za deště je nepříjemné, lano prokluzuje, když je mokré a jistící nástroj také. Při bouřce zároveň hrozí horolezci zasažení bleskem, jehož následky jsou bezpochyby závažnější, než následky, které mohly být oběma horolezci s ohledem na jejich zkušenosti předpokládány, při urychleném sestupu ze skály na zem, bez dodržení potřebné míry opatrnosti. Za těchto okolností měl obviněný za to, že následek nemůže být přičítán pouze jemu.“

HODNOCENÍ NEJVYŠŠÍHO SOUDU

Nejvyšší soud k věci mimo jiné uvedl následující:

  • „K tomu lze poznamenat, že i přestože se poškozený nenavázal na lano ve vzdálenosti od jeho konce tak, jak měl podle zmíněné metodiky, byl to obviněný, kdo měl zajistit bezpečnost při slaňování poškozeného tím, že jej jistil. Této povinnosti nedostál nejen tím, že neudělal na konci lana jistící uzel (čímž porušil shora uvedenou metodiku), který měl být uvázán právě pro případy pochybení na straně lezce, ale i tím, že svou pozornost dostatečně nevěnoval zbývající délce lana, jež tak nekontroloval. Právě toto pochybení vedlo k následku v podobě závažného zranění poškozeného, neboť pokud by si obviněný počínal potřebným způsobem (udělal na konci lana jistící uzel a kontroloval jeho zbylou délku), k pádu poškozeného by nedošlo. Jednání poškozeného tak nemohlo mít vliv na posuzování viny obviněného.“
  • „V uvedeném směru nabývá významu i metodika Českého horolezeckého svazu, na kterou ve svých rozhodnutích poukázaly soudy nižších stupňů, neboť se jedná o jediný regulační prostředek u tohoto velmi riskantního (extrémního) sportu, jenž má přispět k tomu, aby si osoby tento sport provozující osvojily takové návyky, které mají možnost vzniku úrazových dějů minimalizovat. Již proto nelze bagatelizovat její význam, neboť jiná pravidla stanovena nejsou a jejich potřeba je zřejmá. Zmíněná pravidla totiž zvyšují bezpečnost osob věnujících se tomuto sportu. Již proto nelze soudům nižších stupňů vytýkat, že příslušná ustanovení metodiky při posuzování věci obviněného zohlednily. Uvedený postup nelze hodnotit jako neočekávaný, neboť při posuzování odpovědnosti (též trestní) sportovců, tak soudy postupovaly i v minulosti. Přiměřeně lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž jako závazná pro lyžaře na sjezdové trati shledal pravidla chování pro lyžaře vydaná Mezinárodní lyžařskou federací (FIS), které neměly podobu obecně závazného právního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1506/2004, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 68/2010, publikované pod č. 55/2010 Sb. rozh. tr.). Na tomto základě lze dovodit, že horolezci by se, při výkonu jejich činnosti měli zmíněnou metodikou, jež v daném odvětví lidské činnosti konkretizuje § 2900 o. z., řídit.“
  • „Pouze na okraj lze v daných souvislostech k jeho tvrzení, že si nebyl vědom nevhodného navázání poškozeného, neboť konec lana byl položen na předskalí, tedy za hranou viditelnosti, poznamenat, že mu nic nebránilo pouhým dotazem před zahájením slaňování poškozeného zmíněné skutečnosti zjistit. Lze proto konstatovat, že bez přiměřených okolností tak spoléhal, že k následku nedojde. Z tohoto hlediska nelze v úvahách soudů nižších stupňů, které dovodily jeho nedbalostní zavinění v podobě vědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, nalézt vady.“
  • „Jednal zcela nedbale, když porušil obecnou prevenční povinnost (prakticky neučinil nic pro náležité zajištění poškozeného) a vědomě porušil i metodiku Českého horolezeckého svazu, když na konci lana neuvázal bezpečnostní uzel proti proklouznutí. V rozhodné době měl všechny dostupné a potřebné informace o náležitém postupu při jištění, které však nijak nepromítl do svého jednání. Pro shrnutí, jednání obviněného a poškozeného tak nelze shledat jako výkon činnosti kvalifikovaného subjektu, protože jim povinnost neplynula z žádného zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, nadto jednání obviněného nelze označit za postup v souladu s dostupnými informacemi, tj. postup lege artis.“
  • ZÁVĚR A DOPORUČENÍ

    Nejvyšší soud tedy v případě lyžařů a horolezců dovodil pro výkon těchto sportů závaznost pravidel stanovených oborovými sportovními svazy pro výkon těchto sportů, přičemž tato pravidla nemají podobu obecně závazného právního předpisu.

    Nejen vzhledem k závěrům Nejvyššího soudu tak lze doporučit, aby se sportovci i při výkonu jiných rekreačních sportů než je horolezectví a lyžování řídili pravidly stanovenými příslušnými sportovními svazy či organizacemi.

    V případě, že se těmito pravidly řídit nebudou, vystavují se nebezpečí nejen náhrady způsobené škody a možného trestního postihu, ale především nebezpečí ublížení sobě samému nebo jiným osobám.

    Sportovní pravidla a metodiky jsou sestavovány především za účelem ochrany sportovců na základě zkušeností napříč sportovním oborem a získání těchto zkušeností bylo v mnoha případech draze vykoupeno tragickými událostmi, ze kterých se sportovci snaží v pravidlech a metodikách poučit.

    Předmětné usnesení Nejvyššího soudu je dostupné zde.

    Veškeré citace použité v článku pochází z výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, zvýraznění byla provedena autorem článku.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *